Jsem herečka, písničkářka, textařka, klaunka, tanečnice a maminka dvou dětí. Mám dlouholeté zkušenosti s veřejným vystupováním, a mou největší vášní je svým uměním diváky bavit, nastavovat jim zrcadlo a přinášet nové, neotřelé pohledy na život.                                                                                                                     Na svých dílnách pak pomáhám lidem uvolnit potlačené emoce a inspirovat je, aby odhodili svá brnění a aspoň na chvíli se stali sami sebou a zažili čistou radost z tvorby a sebevyjádření.

Můj život v umění
a mé velké lásky

Miluji smích i slzy, ráda nahlas křičím (často se svými dětmi), každé ráno tančím, dupu a svíjím se (jak by řekla má starší dcera), a když se mi chce, zpívám třeba na ulici. Užívám si, když mohu být středem pozornosti a bavit lidi. Protože ta otřepaná fráze, že „smích je nejlepší lékař“, je fakt pravdivá! A nejlepší na tom je, že se tím léčím já sama.

A potom si ráda zalezu do postele, uvařím si dobrý čaj a píšu si do svého deníku, co mi zase nového den přinesl.

Miluji barvy, miluji hudbu, miluji ticho...

Miluji pestrost života a využívám ji hojně ve své (nejen) písňové tvorbě.

Myslím, že naše cesta není nikdy u konce. Stále je co se učit a kam se vyvíjet. Troufám si říci, že až teď, na počátku středního věku, začínám plně využívat svůj potenciál.

Cesta k tomu ale rozhodně nebyla snadná...

Jako dítě jsem byla tichá, introvertní holčička, které bylo nejlépe ve světě fantazie a tvorby. Celé hodiny jsem si vydržela sama malovat a později hrát na klavír a skládat první skladby.     V tanečním souboru u Evy Blažíčkové, kde jsem trávila čas snad raději než doma, jsem byla nejšťastnější, když Eva pustila vážnou hudbu a já se mohla ponořit do hloubky svého vlastního, jedinečného tance.

Ve škole a ve skautském oddíle mě vnímaly děti spíš jako podivína, který si žije ve svém světě. Já v sobě ale zároveň měla duši rebela. Ráda jsem se vzpírala nastolenému řádu, pravidlům a falešným autoritám. To ve mně vytvářelo velké pnutí. Na jednu stranu zranitelnost, citlivost a uzavřenost a na druhou stranu potřeba se vymezit a vyslovit.             To mě provázelo i do dospělosti a k tomu všemu se přidaly hlubiny vlastní duše, do kterých jsem se začala nořit a někdy se v nich až utápět.

Jak s tím vším naložit? Jak to sdílet? Jak si najít své místo ve společnosti a ve světě?

Po mnoha letech „temna“, které byly ovšem tou nejvýživnější půdou pro poznávání sebe sama a mých skrytých talentů, po letech tápání, hledání, utápění se a vynořování, učení se od těch zkušenějších a přicházení na to, že jediné, na co se mohu spolehnout, jsem já sama, jsem se postupně začala uvolňovat do své pravé přirozenosti.

Tu tvoří především důvěra v sebe sama, ve své pocity a své tělo.

Důvěra, že se mohu spontánně projevit, i když to, co udělám, může momentálně působit bláznivě nebo jinak nezvykle.

Přitom je pro mne v každém okamžiku nejdůležitější, abych se cítila dobře.

A ono to funguje! Pokud se totiž cítím dobře já, cítí se dobře i lidé kolem mě.

První zkušenosti s vědomým uvolňováním emocí jsem získávala při studiu herectví na JAMU v Brně. Dalším krokem pak bylo přetavení pocitů a představ do textů (převážně veršovaných) a následně do hudby. A tak začaly vznikat mé první písně. S hledáním sebe sama jsem zároveň hledala i svůj přirozený hlas.

A zjistila jsem, že psaní a zpívání vlastních písní je skutečně léčivé. (Jak se mi tady teď hodila vystudovaná hra na klavír na pražské konzervatoři! A k tomu jsem se pro zpestření naučila na malý akordeon a ukulele, aby to nebyla nuda.)

A ještě jedna věc mi byla a je náramně nápomocná! Totiž humor a nadhled! Nejvíc mi zkrátka funguje si ze sebe občas jednoduše udělat legraci.

A tak jsem byla ve svém životě klaunem mnohem dřív, než jsem ho začala dělat profesně. To bylo až před deseti lety, kdy jsem začala (jako zdravotní klaun) chodit rozdávat smích těm, co to nejvíce potřebují. Dětem v nemocnicích.

Tyto dvě oblasti (písničkářství a klaunství) se nenápadně začaly propojovat. A to, z čeho jsem zprvu měla noční můry – totiž komunikace s publikem – se mi stalo největší radostí a vášní! Je to pokaždé nové a veliké dobrodružství!

Bezprostřední kontakt s lidmi a improvizaci jsem si ale začala užívat teprve v okamžiku, kdy jsem se naučila plně se uvolnit, spolehnout se sama na sebe a důvěřovat přítomnému okamžiku. Úplně přesně si pamatuji na ten moment a na koncert, na kterém „se mi to stalo.“

To vůbec neznamená, že už od té doby nejsem nikdy před publikem nervózní, ale už vím, že je to jen počáteční adrenalin, potřebná dávka energie, která mě nakopne k lepšímu výkonu.

Když jsem byla ve své písničkářské tvorbě v nejlepším a během dvou let vydala dvě CD („Pif haf mňau“ a „Moje první tango“), tak jsem jako vrchol své tvůrčí energie, přivedla na svět svou první dceru Ranju.

Mateřství a manželství se mnou upřímně zamávalo ve všech směrech. Mé umělecké aktivity příčinou mnoha okolností z mého života téměř vymizely a já najednou neměla téměř žádný čas pro sebe a svou tvorbu.

Trvalo mi několik let, než jsem se v tomto novém prostředí naučila pohybovat a tančit.

V tu chvíli, jak už to tak bývá, přišla na svět má druhá holčička Bertička. A začalo to všechno nanovo.:) Občas mi z toho jde hlava kolem, ale přijala jsem to jako novou výzvu a začala se učit, jak věci, které miluji a které mě živí a vyživují mou duši, dělat i se dvěma velmi živýma cácorkama.

A tak jsme začaly společně ráno tancovat a já jsem konečně začala psát a skládat písničky

pro děti! A ony je prostě milují. Chtějí, abych si vymýšlela nejen písničky, ale i příběhy a ukolébavky na dobrou noc. Cítím, že to jsou skutečně nejhezčí a velmi léčivé momenty pro nás všechny. Ta radost, že trávíme tvůrčím způsobem čas společně, je velmi stmelující. Zjistila jsem, že napsat písničku jde skoro na každou situaci a že to zvládne i dítě. A proto jsem se rozhodla tuto dovednost předávat dál.

 

Přesto jsou chvíle, kdy prostě (asi jako každá maminka) potřebuju být sama, nikým nerušená, spojit se se svým tělem a duší a vypustit ze sebe všechny nahromaděné emoce a vyčistit si hlavu. Přestat konečně přemýšlet - jak, co, kdy...

A v tom mi nejlépe pomáhá spontánní tanec! Pokaždé z něj odcházím očištěná a s nesmírnou láskou v srdci nejen k sobě, ale především k životu.

Zjistila jsem, že mě to neskutečně naplňuje a baví. A taky to, jak moc to my ženy potřebujeme – uvolnit se a aspoň částečně se oprostit od svých zábran, které jsme si celý život budovaly.

Všechny tyto „dovednosti“ – skládání a zpívání písniček, veřejné vystupování, spontánní tanec, klaunství – mají něco společného. Je to spontánnost, hravost a schopnost být plně přítomný v činnosti, kterou dělám. To jsou kvality, které ale rozhodně nemusíte mít vrozené, abyste mohli např. tančit, nebo skládat písně. Naopak je velmi pravděpodobné, že tak jako já se k nim skrze tanec nebo zpívání dopracujete.

A tak vám mohu s radostí nabídnout, kromě svých písniček pro dospělé a děti, také workshopy, jejichž nabídku najdete v mém blogu.

foto: jan Hrdý
foto: Jiří Zich
foto: Jiří Zich
foto: Ota Nepilý
foto: Ota Nepilý
foto: Ota Nepilý
foto: Terezie Palková
foto: Kristýna E Hessová